Emoce a jejich vývoj

Emoce má každý – od malých dětí po dospělé. Ale to, jak své emoce prožíváme a zvládáme, se v průběhu života mění. Období dospívání přináší spoustu nového nejen ve škole, ve vztazích, ale i v tom, jak vnímáme sami sebe a svět kolem nás. A právě s tím souvisí i vývoj emocí.

Jak vnímají emoce malé děti?

Malé děti prožívají emoce spíš jednoduše a přímočaře. Když se miminka narodí, mají pouze dvě základní emoce – libost a nelibost. Zjednodušeně – něco je buď dobré, nebo špatné – a podle toho reagují. Emoce projevují celý tělem. Když jsou naštvané, dají to hned najevo. Když jsou šťastné, skáčou radostí. Jejich pocity se rychle mění, ale stejně rychle i odezní. Děti se navíc teprve učí, co emoce znamenají, jak je poznat a jak s nimi zacházet. V tom jim hodně pomáhají dospělí – rodiče, učitelé nebo jiné blízké osoby, podle kterých si berou příklad.

Co se mění v dospívání?

V dospívání se emoce často prohlubují a komplikují. Najednou už necítíš jen „radost“ nebo „smutek“, ale třeba zároveň vděčnost, vinu, obavy a touhu. Emoce jsou intenzivnější a někdy mohou úplně přemoci. To není známka slabosti, ale přirozený důsledek toho, že se mění mozek – hlavně jeho části, které mají na starost zpracování emocí (například limbický systém) a také plánování nebo sebekontrolu (prefrontální kortex).

Dospívající bývají citlivější, vnímavější k tomu, co si o nich myslí ostatní, a častěji přemýšlí nad svými emocemi do hloubky. Někdy se ale mohou cítit ztracení v tom, co všechno se v nich děje. Je běžné prožívat emoce jako na houpačce – chvíli euforii, chvíli úzkost nebo prázdnotu. I to patří k hledání vlastní identity a osobnosti.

Proč jsou emoce v dospívání tak intenzivní?

Dospívající mozek se stále vyvíjí – a to hlavně jeho přední část, která pomáhá kontrolovat impulzy, plánovat a vyhodnocovat situace. Emoce ale vznikají ve starších částech mozku, které se aktivují rychleji a silněji. Proto dospívající někdy reagují výbušně nebo přecitlivěle, i když to s odstupem času vnímají jinak. K tomu se přidávají i hormonální změny a nové sociální výzvy – tlak na výkon, první vztahy, konflikty s rodiči nebo kamarády. Vše dohromady může vést k přetížení.

Jak si s emocemi lépe poradit?

Není cílem emoce potlačit – ale naučit se s nimi žít a rozumět jim. Pomáhá, když se učíme své pocity pojmenovat. Místo toho, abychom řekli „je mi divně“, můžeme zkusit popsat, jestli se cítíme nervózní, unavení, zklamaní nebo třeba smutní. Všímání si emocí a jejich pojmenování je první krok k tomu, jak s nimi pracovat.

Důležité je taky si připustit, že všichni lidé emoce prožívají jinak. To, co jednoho rozesmutní, může jiného nechat chladným – a naopak. Nesrovnávejme se tolik s ostatními, ale učme se poznávat, co funguje nám. Sdílejme svoje pocity s lidmi, kterým důvěřujeme, nebo si je pišme – třeba do deníku. A když už je toho moc, nebojme se požádat o pomoc – kamaráda, rodiče, učitele, (školního) psychologa.

Sebereflektivní otázky na téma emoce

• Které emoce u sebe prožívám nejčastěji v poslední době?
  
• Jak poznám, že se ve mně něco děje?
  
• Co obvykle dělám, když mě přemůže silný pocit (např. vztek, smutek, strach)? Pomáhá mi to, nebo spíš ne?
  
• S kým se cítím bezpečně, když chci mluvit o svých pocitech?
  
• Jak reaguju, když někdo v mém okolí prožívá silné emoce? Umím nabídnout podporu?
  
• Jaké situace mě většinou „rozhodí“? Dokážu je předem rozpoznat?
  
• Co mi pomáhá se zklidnit, když jsem přetížený/á?