Q&A

Dobrý den, je mi líto, co zažíváte, musí to pro Vás být složité. Oceňuji, že myslíte na svého vnuka i jeho maminku.

Odpověď na Vaši otázku bych rozdělila na 2 části:

1. Vy a Váš syn
2. Vy a přítelkyně syna a jejich dítě.

1 Vy a Váš syn:

Přijde mi extrémně důležité, abyste si nekladla za vinu, jaký syn je. Je dospělý a je sám zodpovědný za sebe a svoje chování. Nikdo není perfektní rodič, ale každé dospělé dítě má možnost zvolit si svoje směřování a hlavně svoje chování k okolí.

Tuším, že byste byla ráda, kdyby se syn změnil, ale to je něco, co může udělat jen on sám.

Pokud byste si chtěla o tomto popovídat, nabízí se možnost zavolat na krizové linky, např.: 

• Linka první psychické pomoci: 116 123 (nonstop, zdarma)
• Pražská linka důvěry: +420 222 580 697 (nonstop, možnost chatu na chat-pomoc.cz)
• Centrum krizové intervence Bohnice: 284 016 666 (nonstop)

2 Vy a přítelkyně syna a jejich dítě

Z podaných informací netuším, jak hodně jste si blízké a co vše jste již vyzkoušela. Nicméně si myslím, že každá žena s takovým partnerem potřebuje slyšet, že na to není sama a že chování partnera není v pořádku. Někdy pomůže i jen šance se někomu svěřit.

Možná jste to už udělala, ale pokud ne, můžete:

• sdělit (říct, napsat) partnerce, že jí litujete z důvodu, jak se k ní Váš syn chová
• zeptat se, zda si nechce popovídat, svěřit se
• povědět ji, že i Vy se syna občas bojíte
• zeptat se, zda potřebuje pomoc. A jak by ta pomoc měla vypadat
• odkázat ji na ony linky důvěry
• pokud by řešila i výchovu syna, může zavolat na Rodičovskou linku pro rodiče a dospělé v rodinných obtížích Rodičovská linka: 606 021 021 
• pokud by byl syn násilnický, může zavolat na policii, kdy ho strážníci mohou vyloučit z domova na 24 hodin, aby měla partnerka možnost jít někam jinam a řešit situaci

Přeji hodně sil.

– Radka High

Dobrý den,
děkuji za velmi dobrý dotaz — prokrastinace je u nadaných dospívajících opravdu častější, než se na první pohled zdá. Obvykle jde o kombinaci perfekcionismu, vysokých nároků na sebe samotného, nudy nebo pocitu, že úkol „musím zvládnout dokonale“.

Níže uvádím příklady strategií, které mohou fungovat:

1) Upravit velikost úkolu (mikro-kroky)

Možná máte tendenci myslet ve velkých celcích („musím se naučit celou kapitolu“), což pak vede k zahlcení.
Pomáhá zmenšit úkol na minimum:

• místo „učit se dějepis“ → „přečtu si první stránku odstavce“
• místo „naučit se celou látku“ → „napíšu si tři odrážky“

Mozek cítí menší odpor a snáze začne.

2) Pracujte s perfekcionismem

Možná máte pocit, že výsledek musí být hned skvělý, a proto odkládáte začátek. Buďte na sebe hodní (buďte si nejlepším kamarádem/kamarádkou) a jděte do úkolu s typem myšlení „První verze nebude dobrá — a je to v pořádku.“ Dát si úkol udělat něco špatně je paradoxně velmi osvobozující.

3) Využijte „hyperfokus“ ve svůj prospěch

Mnoho nadaných studentů má schopnost ponořit se hluboko do témat, která jsou pro ně zajímavá. Pomáhá začít úkol něčím krátkým a zajímavým, co přirozeně vtáhne pozornost, např. krátké video k tématu, rychlý výpis pojmů, nalezení jedné zajímavosti. Jakmile se mozek „chytí“, jde to pak samo.

4) Střídejte typy úkolů

Nadaní často skáčou mezi úkoly, protože během učení hledají mentální stimulaci.
Pomáhá vytvořit si tzv. menu úkolů:

• 5min úkoly (rychlé)
• 15min úkoly (střední)
• 30min úkoly (náročnější)

5) Stanovte si čas, ne výkon

Místo „dnes se naučím matematiku“ zkuste: „Budu se učit 15 minut.“ — a nastavte si timer. Skvělá je na toto aplikace Forest. U nadaných studentů funguje skvěle Pomodoro, ale zkrácené na:

• 15 min práce
• 5 min pauza
• (opakovat 3× a pak delší pauza)

6) Pracujte s emocemi, ne jen s úkoly

Prokrastinace je emocionální problém, ne organizační. Zeptejte se sám sebe:

• Čeho se při tom úkolu bojím?
• Co mi na něm vadí?
• Co když to neudělám dokonale?

U nadaných studentů je často hlavní překážkou strach ze selhání, ne nedostatek motivace.

7) Odměna hned po práci — ne až na konci dne

Mozek reaguje na radost a stimulaci velmi rychle.
Dát si malou odměnu hned po zvládnutí mikro-úkolu výrazně zvyšuje motivaci.

8) Omezte „přípravu na učení“

Často máme tendenci dělat kolem učení „rituály“:

• uklidit stůl 
• připravit si vše do detailu
• udělat si čaj
• přečíst si ještě něco „rychle“

To není produktivita, ale odkládání. Zkuste si říci: „Udělám první minutu úkolu a teprve pak se připravím.“

– Radka High

To je úplně normální – většina lidí zažívá před testy nebo zkouškami zvýšenou míru napětí. Takový stres je přirozený a může být i užitečný – nazývá se eustres. Pomáhá ti soustředit se, být bdělý/á a mobilizovat energii k učení. Problém nastává, když eustres přeroste do distresu – tedy když je stres příliš intenzivní nebo dlouhotrvající a začne tě brzdit, způsobuje úzkost, napětí nebo zhoršuje výkon.

Co můžeš vyzkoušet

1. Připrav se systematicky
Rozděl si učivo na menší části a plánuj si postupné opakování. Přehnané učivo na poslední chvíli zvyšuje stres.

2. Nauč se relaxační techniky
Krátké dechové cvičení, relaxační pauzy, procházky nebo lehké protahování mohou snížit napětí a uklidnit mysl.

3. Dbej na spánek a stravu
Kvalitní spánek a výživa přímo ovlivňují tvou schopnost se soustředit a zvládat stres. Nedostatek spánku může pocit úzkosti zesilovat.

4. Připomeň si realistický pohled
Zamysli se nad tím, co je reálně důležité. Test je příležitost ukázat, co víš, ne měřítko tvé hodnoty jako člověka.

5. Připrav si „stresový plán“
Představ si, co můžeš udělat, když se nervozita objeví: pár hlubokých nádechů, krátká pauza, pití vody, psaní si poznámek. To ti dává pocit kontroly.

6. Povídej si o tom
Sdílení obav s kamarádem, spolužákem nebo dospělým může pomoct snížit napětí.

– Radka High

Dobrý den, děkuji za otázku. Myslím, že takovou otázku si klade hodně lidí. Především bych chtěla napsat, že sebevědomí není „něco, co mám, nebo nemám“. Je to dovednost, kterou si člověk může postupně budovat. Každý malý krok, kdy se postavíš za sebe, kdy se pochválíš nebo kdy zkusíš něco nového, je malým krůčkem.

Níže dávám "tipy", které by mohly pomoci:

1. Začni malými kroky
Sebevědomí neroste přes noc. Nejde o to hned „věřit si úplně ve všem“, ale posilovat ho v každodenních drobnostech – třeba když si dáš malý cíl a splníš ho.

2. Poznej své silné stránky
Zkus si napsat seznam věcí, které ti jdou, i když jsou to drobnosti. Může to být smysl pro humor, schopnost naslouchat, nebo třeba kreativita. Připomínej si je, když na sebe začneš být příliš kritický/á.

3. Přijmi i své slabiny
Sebevědomí neznamená být „dokonalý/á“. Znamená to vědět, že mám i slabší stránky – a přesto mám hodnotu. Zkus se na ně dívat spíš jako na oblasti, kde se můžeš učit.

4. Mluv k sobě laskavěji
Všímej si, jak o sobě přemýšlíš. Pokud se chytíš u věty typu „jsem nemožný/á“, zkus ji vědomě nahradit: „Teď se mi to nepovedlo, ale můžu se zlepšit.“ Sebehodnota roste z vnitřního dialogu.

5. Neboj se chyb
Každá chyba je důkaz, že něco děláš. Lidé s vyšším sebevědomím se nebojí selhat, protože vědí, že to není konec, ale zkušenost.

6. Obklop se podporujícími lidmi
Když trávíš čas s lidmi, kteří tě shazují, sebevědomí klesá. Najdi si ty, kteří tě povzbuzují, věří ti a vidí v tobě to dobré.

7. Uč se nové věci

Nejedná se o seznam, který musíš nutně následovat. Vyber si, co se Ti hodí, co zní "nejjednodušeji" a postupně přidáveh další možnosti.

Přeji hodně štěstí.
Každý nový krok mimo komfortní zónu – i když malý – posiluje důvěru ve vlastní schopnosti.

– Radka High

Tohle je hodně citlivá a častá otázka – a úplně normální zkušenost, kterou si v dospívání (a nejen tehdy) projde hodně lidí. Zamilovat se do někoho, kdo city neopětuje, může bolet, a někdy to působí skoro jako fyzická bolest. Mozek totiž při zamilovanosti spouští stejné oblasti jako při závislosti – a když láska není opětovaná, přichází zklamání a smutek.

Co s tím?
Nejdřív je důležité připustit si, že tvoje pocity jsou skutečné a legitimní. To, že druhý necítí to samé, nijak nesnižuje hodnotu tvých emocí ani tvoji hodnotu jako člověka. Znamená to jen, že tenhle konkrétní vztah nevznikne.

Pak přichází těžší část – dovolit si zklamání prožít. Potlačování smutku obvykle jen prodlouží, jak dlouho to bolí. Může pomoci psát si deník, mluvit s kamarády nebo někým dospělým, komu důvěřuješ, nebo se vyjádřit skrze hudbu, kreslení, pohyb.

Je taky dobré vědět, že odmítnutí je součást života. Každý z nás někdy narazí na to, že naše city nejsou opětované – a stejně tak i my sami někdy necítíme totéž k někomu jinému. To neznamená, že nejsi „dost dobrý/dost dobrá“. Jen to není ta správná kombinace dvou lidí.

Co dál?

• Zkus si udržovat odstup od člověka, do kterého jsi zamilovaný/á, pokud to jde. Neustálý kontakt (osobně nebo online) může bolest prodlužovat.

• Soustřeď se na věci, které tě baví a naplňují – tvoje zájmy, kamarády, nové zkušenosti. To pomáhá odvést pozornost a posiluje tvoje sebevědomí.

• Připomeň si, že čas hraje velkou roli – většinou bolest postupně slábne, i když se to na začátku zdá nemožné.

• Zní to jednoduše, ale dobrý spánek, pravidelný pohyb a vyvážené jídlo dokážou stabilizovat náladu. Často právě tyhle „základní věci“ pomáhají, aby se tělo i mysl zotavily rychleji.

   

• Napiš si na papír věci, které máš na sobě rád/a – vlastnosti, dovednosti, úspěchy. Když se vrátí myšlenka „nejsem dost dobrý/dost dobrá“, připomeň si tento seznam.

A možná nejdůležitější, i když nezní dobře: i když teď zažíváš zklamání, v budoucnu tě čekají další příležitosti k navazování vztahů. Každá zkušenost, i ta nešťastná, tě učí víc o tom, co v lásce potřebuješ, co ti dělá dobře a co hledáš v druhých.

– Radka High

Dobrý den,

záleží, kolik je Ti let. Psycholog zpravidla může vzít klienty, kteří jsou starší 15 let. Je však dobré si toto vyjasnit, doporučujeme vybranému psychologovi zavolat/napsat a tuto informaci potvrdit. Školní psychologové k dlouhodobějšímu setkávání zpravidla potřebují souhlas rodičů. Pokud máte ve škole školní psycholožku, zajdi se zeptat za ní, třeba Tě nasměruje k někomu, kdo souhlas nežádá.

Další možností je zavolat/napsat na krizové linky (např. Linka bezpečí: číslo je 116 111), kde souhlas není potřeba a jak telefonát, tak chat je anonymní. 

– Radka High

Určitě, to je naprosto normální – a dokonce je to něco, co v dospívání zažívá spousta lidí. Období dospívání je totiž čas, kdy se mění nejen tělo, ale i myšlení, emoce a vztahy k ostatním. Mozek se učí vidět svět složitěji, začínáš víc přemýšlet o sobě, o smyslu života, o vztazích a taky o tom, kam vlastně patříš.

Když se cítíš „jinak“, může to mít hodně podob: třeba máš jiné zájmy než tvoji spolužáci, myslíš trochu jinak, prožíváš věci hlouběji, nebo tě baví témata, která ostatní moc nezajímají. To ale neznamená, že je s tebou něco špatně. Znamená to, že objevuješ svou vlastní identitu – tedy to, kým jsi a čím se lišíš od ostatních.

Pocit odlišnosti může být někdy těžký, protože se můžeš cítit osaměle. Na druhou stranu je to i tvoje síla – ukazuje, že máš vlastní pohled na svět a nemusíš být stejný jako všichni ostatní. V historii i současnosti najdeš spoustu lidí, kteří byli „jiní“ a právě díky tomu dokázali dělat skvělé věci.

Je dobré si hledat lidi, se kterými si rozumíš – i kdyby to nebyla velká skupina, ale třeba jen jeden kamarád nebo někdo, kdo tě chápe. Zároveň můžeš zkoumat, co ti dává radost a pocit naplnění, a tím víc se dozvíš o sobě.

Takže ano, je normální cítit se jinak – a je to důležitá součást dospívání i hledání sebe sama. Někdy to může bolet, ale nakonec tě to může dovést k tomu, že se budeš cítit silnější a víc „ve své kůži“.

– Radka High

Imposter syndrom je překvapivě častý – a rozhodně to není jen „problém pár lidí“.

V obecné populaci se odhaduje, že během života ho v určité formě zažije až 70 % lidí (aspoň jednou zažijí pocit, že jejich úspěchy nejsou zasloužené a že je někdo „odhalí“). V trvalejší podobě se objevuje zhruba u 25–30 % lidí.

U nadaných dětí a dospělých je výskyt ještě vyšší. Různé výzkumy ukazují, že více než polovina nadaných (některé studie mluví o 60–70 %) se s imposter syndromem potýká dlouhodobě. Je to proto, že často čelí vysokým očekáváním – jak od okolí, tak i od sebe samých. Mají sklon porovnávat se s ostatními, kteří jsou taky velmi schopní, a proto jejich vlastní úspěch nepůsobí výjimečně.

– Radka High

V první řadě bych chtěla napsat, že je skvělé, že ti na bratrovi záleží a chceš mu pomoct.

Když má někdo výbuch zlosti, obvykle v tu chvíli nefunguje logické vysvětlování ani domlouvání. Mozek je zahlcený emocemi a potřebuje se nejdřív zklidnit, aby byl znovu „k dispozici“ pro rozhovor.

Co můžeš udělat ty:

• Zachovej klid. I když je těžké nenechat se strhnout, klidný hlas a klidné chování mu dávají pocit bezpečí.

• Nehádej se a nepřilévej olej do ohně. Argumenty nebo kritika většinou v tu chvíli jen zvyšují jeho zlost.

• Dej mu prostor. Někdy je nejlepší na chvíli ustoupit a dát mu možnost se vybouřit v bezpečí. Tvoje přítomnost může být podpůrná, ale není nutné ho hned uklidnit za každou cenu.

• Projev pochopení. Až výbuch odezní, můžeš říct něco jako: „Vidím, že tě to hodně naštvalo“ nebo „asi jsi měl fakt těžký den“. Děti se cítí víc v bezpečí, když někdo jejich pocity uzná, i když nesouhlasí s jejich chováním.

• Nabídni podporu. Po uklidnění se můžeš zeptat, jestli by chtěl obejmout, nebo si s tebou hrát, nebo být chvíli sám.

Důležité je vědět, že jeho výbuchy nejsou tvoje vina ani tvoje zodpovědnost. Ty můžeš být spíš klidná „kotva“, která mu ukazuje, že není sám a že po bouřce přijde zase klid. Také je normální, že tě jeho výbuchy mohou hodně štvát, v tom případě je dobré i tyto emoce přijmout.

– Radka High

To je dobrá otázka. Někdy totiž nestačí, že máme všechny složky wellbeingu „na papíře“ v pořádku. I přesto se necítíme dobře. Důvodů může být víc, na první dobrou mě napadá:

• Přetížení a tlak: I když spíme, zdravě jíme a máme vztahy, může být tempo života dlouhodobě tak rychlé, že tělo ani hlava nemají čas opravdu odpočívat. Pocit „neradosti“ pak může být známkou, že jedeš na výkon, ale bez prostoru na opravdovou regeneraci.

• Nesoulad hodnot: Někdy všechno vypadá v pořádku, ale žijeme v režimu, který úplně neodpovídá tomu, co je pro nás hluboce důležité. Třeba děláme věci, které „by se měly“, ale které nám nedávají smysl. To se projeví vyčerpáním i bez jasného důvodu.

• Psychické potíže: Únava a ztráta radosti mohou být také příznaky deprese nebo úzkostných stavů. Neznamená to hned nemoc, ale stojí za to všímat si, jestli ten stav trvá dlouhodobě a omezuje tě v běžném životě.

• Perfekcionismus a tlak na výkon: I když máš dobré podmínky, můžeš být na sebe přísný/á. Neustálé vnitřní porovnávání a „musím být ještě lepší“ dokáže sebrat radost i energii.

Důvodů samozřejmě může být víc a nezjistím je bez další konzultace. Obecně se dá říci, že to není o tom, že děláš něco špatně, ale spíš o tom, že wellbeing není jen „odškrtávání položek“, ale i pocit vnitřního souladu a radosti. Pokud ten chybí delší dobu, je dobré hledat hlubší příčiny – někdy pomůže zpomalit, někdy změnit priority, někdy promluvit s odborníkem. 

Na Tvém místě bych zkusila svoje pocity zaznamenávat. Třeba deníkem, nebo si dělat koláč emocí apod. Pokud by se to delší dobu neměnila, zkusila bych zajít za (školním) psychologem, případně se ozvat na Linku bezpečí. Nebo se svěřit někomu, komu věříš.

– Radka High